Jak jsem vytočil pětihodinovku.

I.

Je sobota ráno 27.7.2002 a já vyrážím na letiště. Je krásné jasné ráno a počasí slibuje dobré podmínky pro plachtění. Cestou se stavuji v potravinách, kde si kupuji svačinku a něco na pití. Z ničeho nic, mě napadlo si koupit taky nějaké pití do letadla, pro případ dlouhého letu.

Na letišti se dnes sešlo hodně lidí. Vytahujeme letadla a plánujeme dnešní létání.

Je tu dost lidí co potřebují létat navijáky a já patřím mezi ně. Ale který plachtař by odolal rostoucí teplotě a prvním cumulům a nezkusil jít termiky.

Ten den k nám přišel - spíš přiletěl náš nový instruktor Antonín Chroust, přizvaný z Areoklubu Vyškov, aby nám pomohl s výcvikem nových plachtařů.

Jelikož jsem skoro měsíc nelétal a jsem ještě žák, tak jsem musel před samostatným letem do termiky absolvovat kontrolní let s instruktorem. Ten proběhl v pořádku, a tak jsem mohl létat sólo - sám.

Elementárka už vše připravovala na navijáky a já jsem se pořád rozhodoval. Zda mám létat navijáky, nebo jít do termiky. Po konzultaci se zkušenějším pilotem Víťou Kovářem, kterého zdobí přezdívka KONDOR, jsem se rozhodl pro termiku a další pokus zůstat ve vzduchu přes pět hodin. Což je jeden z úkolů pro plachtaře, který chce získat odznak STŘÍBRNÉ "C". Proto jsem kolem jedenácté hodiny seděl v kabině kluzáku L13 Blaník a připravoval se ke startu. Po provedení důležitých úkonů mi Kondor udílí ještě poslední radu. "Vypni se raději trochu výš, ať máš tu pětihodinovku jistou.". O pětihodinovku jsem se už pokoušel několikrát, ale vždy jsem byl do dvou hodin nucen přistát. Tak jsem to bral jako každý jiný let. Jirka Prokeš mi ještě pořál štěstí a šlo se na věc. Moje sestra zajela s vlečnou před Blaníka, pomocník zapnul vlečné lano i zvedl křídlo. Motor vlečné zaburácel a my jsme se daly do pohybu. Teď jen držet se za vlečnou, počkat si na rychlost, odlepit se od zeme, při rychlosti 110 km/hod. zavřít vztlakové klapky a držet se za vlečnou jako klíště.

Během vleku mě občas kopne termika, ale to nic není. Nabíráme výšku a já občas mrknu na vário jak moc stoupám. Další kopanec, po kterem sestra s vlečnou začíná létat dokruhu a tím mě ustřeďovat do stoupáku. Točíme se do kola. Na váriu je stoupání 3m/s, ted dokonce čtyri a výška 700 m nad mořem. V duchu si rozvažuju další krok. "Tak ještě dvě otočky a pokud soupání vydrží odpoutám se od vlečné."

Výška 900 m, stoupání 4 m/s. Tahám třikrát za vypínač, konec lana se tetelí vzduchem.

Sestra mi zamává křídly a jde do střemhlavého letu. Do rádia jí nahlásím vypnutí a snažím se udržet ve stoupáku. Chvilku se mi to daří, ale pak mě stoupání opustí a já začínám klesat. Po asi dvaceti minutách letu se už zdá, že žádný stoupák nenajdu a budu muset myslet na přistání. Když v tu chvíly jsem ucítil známý tlak na svém zadku a začal jsem stoupat. Vário se zastavilo na 4 m/s, proto já jsem začal točit ostrou zatáčku do prava. "Tak tento stoupák byl super a přišel v pravou chvíli." Konstatoval jsem ve výšce 1900m nad mořem.

 

II.

Čas ubíhal a já jsem se pořád vznášel ve vzduchu a přitom jsem neklesl pod výšku 1700m nad mořem. Vždycky jsem si zaletěl pod nějaký kumul, když jsem se vracel k letišti a tam vystoupal. Potřech hodinách přišla krize. Začal se mi totiž zvedat žludek a dělat špatně. Naštěstí jsem to, ale ukočíroval a sáček nebyl potřeba.

Po každé hodině letu jsem se napil, abych doplnil tekutiny. Bylo to nádherné.

Kumuly se tvořily a zase rozpadaly a já využíval jejich stoupavých proudů s neuvěřitelnou lehkostí. A když jsem měl za sebou už čtyři hodiny, tak jsem si říkal, že tu hodinu ještě musím vydržet. Pátá hodina se blížila čím dál blíž, a já jsem si nemohl vzpomenout v kolik jsem to přesně startoval. Zeptal jsem se proto po rádiu sestry a ta mi řekla, že ve 45 minutě. V zápětí se se mnou spojil švagr, který byl právě s Vosou na přeletu a říkal ať lítám co to dá abych měl nějakou časovou rezervu.

"Hurá dokázal jsem to!!!" Zakřičel jsem si ve větroni, když nadešla pátá hodina letu a já měl výšku ještě pořád kolem 1700 m. Tak jsem si zaletěl nad město Olomouc a pomalu vyklesával daších 25 minut. Ve výšce asi 400 m nad letištěm jsem se napojil do okruhu a šel na přistání. V momentě kdy jsem chtěl dělat důležité úkony u "T" a letět do třetí okruhové zatáčky, tak jsem začal stoupat 2m/s. Nedalo mi to a začal jsem zase kroužit. Byly to nejstabilnější dva metry jaké jsem doposud zažil. Prostě super. Vystoupal jsem do výšky 1300 m nad mořem a začal zase vyklesávat. Na letišti jsem přistál po dlouhých 5 hodinách a 54 minutách. Šest minut mi chybělo do šesti hodin. S odstupem času toho trochu lituji. Po přistání se ke mě seběhla celá naše parta a gratulovala mi. Došlo i na vodu, kterou jsem byl ovlažen.

Byl to ode mě velký výkon a ten je potřeba vždy pořádně zapít. Proto jsme uklidily Blaníka do hangáru, narazily bečku a udělaly nějaké masenko na roštu..

Den pro mě skončil až pozdě v noci, když jsem se natáhl do své postýlky a začalo mi to pomalu docházet. Ptáte se co? No přece, že mám vytouženou pětihodinovku.

KUMULÁK