VSO-10 Gradient


Popis kluzáku

Jednomístný samonosný hornoplošný kluzák smíšené konstrukce splňující podmínky cvičné kategorie předpisu L-8/0 z roku 1975. Nese oficiální pojmenování Gradient, ale v aeroklubech se mu neřekne jinak než Vosa.

Trup je technologicky rozdělen do 3 částí. Přední část je slepena ze dvou polovin a její skořepina je zhotovena technologií kontaktního laminování. Do skořepiny je zalaminováno 12 přepážek a také vnitřní prutovina střední části trupu, která je řešena jako prostorová prutovina svařená z tenkostěných ocelových trubek. Střední část je překryta pokračováním přední laminátové skořepiny a přechází do tří závěsných bodů v nichž je připojena zadní část trupu tvořená skořepinou stočenou z jednoho kusu duralového plechu, která je zespodu snýtovaná. Trup je zakončen pevně přinýtovanou kýlovou plochou a ostruhovým kolečkem.

Přistávací zařízení je tvořeno hlavním podvozkovým kolem převzatým z Blaníku a zadním kolečkem. Hlavní podovozek je u základního modelu zatahovací do trupu, u typu VSO-10C je pevný a opatřený aerodynamickým krytem. Také zadní kolečko je také opatřeno aerodynamickým laminátovým krytem.

Křídlo má přímou náběžnou hranu a v půdorysu má tvar dvojitého lichoběžníku. Ve střední části křídla je použitý profil Wortmann FX 61-163, který na konci přechází do profilu FX 60-126. Konstrukce křídla je tvořena jedním hlavním a dvěma pomocnými nosníky, 16 žebry a třívrstvým sendvičovým potahem, jehož vnější vrstvy jsou z letecké překližky tloušťky 0.8 mm. Vnitřní vrstva byla u prvních VSO-10 tvořena balsovými prkénky, u dalších vyráběných kluzáků byla z tvrdé PVC pěny. Náběžná hrana a koncové oblouky křídla jsou zhotoveny z laminátu.

Ocasní plochy mají uspořádná to T. Svislá ocasní plocha má plochu 1.01 m. Kýlová plocha je tvořena hlavním a pomocným nosníkem, čtyřmi žebry a pevným potahem a je pevně spojena s hlavním nosníkem zadní části trupu. K ní je dvěma otočnými závěsy připevěno směrové kormidlo z duralových výlisků potažené plátnem. Vodorovná ocasní plocha má plochu 1.37 m, konstrukci podobnou svislé casní ploše a ke kýlové ploše je připevněno hlavním závěsem, který zároveň slouží k přenosu pohybu výškového kormidla, a pomocným předním závěsem.

Dřevěná kostra křídla potažena překližkovým sendvičem a balzovou výplní. Kovová kostra pevných ocasních ploch potažena duralem, kostra pohyblivých ocasních ploch plátnem. Trup zhotoven ze speciální hliníkové slitiny, oceli a laminátu. Dvoudílný kryt pilotního prostoru vylisován z organického skla, druhý díl odklopný do boku. Vlečné zařízení v přídi a na boku trupu. Přistávací zařízení tvoří zatahovací kolo a ostruhové kolečko.

Historie typu začíná na počátku 70. let, kdy se hledal nástupce v té době používaných klubových větroňů VT-16 Orlík a VT-116 Orlík II. Začátkem roku 1972 proběhla jednání, na kterých byl posuzován vylepšený Orlík J. Matějíčka s označením M-35, slovenský větroň WK-1 T. Waly a A. Kraloviče, VSB-66 Orlice s motýlkovými ocasními plochami a pouze v projektu existujicí choceňský kluzák VSO-9, kde VSO znamená Vývojová skupina Orličan. Vývoj kluzáku začal v Orličanu Choceň pod vedením J. Maška v polovině roku 1971 a jeho předpokládáne výkony byly obdobné jaké měl později kluzák VSO-10 ovšem při mírně nižších rychlostech. Konstrukce všech 4 typů byla dřevěná pouze doplněná skelnými lamináty. Technicko-taktické požadavky na nový větroň VSO-10 byly Svazarmem schváleny 14.3. 1972 a poté začaly vývojové práce.

Samotné konstrukční práce proběhly poměrně rychle a už na jaře 1973 byla hotová výkresová dokumentace. Poté se ovšem začal vývoj větroně komplikovat kvůli různým ogranizačním změnám v průmyslu, růstu ceny a nejasnostem ohledně financování vývoje, a tak byl vývoj několikratá zastaven. Další zpoždění byla způsobena i problémy se zaváděním laminátové stavby s níž neměli v Orličanu zkušenosti. S ohledem na cenu a dostupnost materiálů byla zvolena smíšená konstrukce - dřevěná křídla a duralový trup s laminátovou kabinovou částí. Při konstrukci byly použity moderní profily křídla Wortmann řady FX, uplatnily se skelné lamináty a sendvičová stavba potahu.

První nízké lety prvního prototypu se uskutečnily 26. října 1976 a úvodní zkušební lety do výšek 1500 a 2000m proběhly 28. října 1976. Zkušební program byl dost obsáhlý a probíhal poměrně dlouho a tak ještě v době zkoušel v prosinci 1978 začala sériová výroba kluzáku. První větroně obdržely aerokluby v roce 1979. Co do množství VSO-10 Orlíky nenahradily, přesto umožnily plachtařům zlepšení výkonů. V roce 1979 vznikla v souladu s tehdejšími pravidly klubové třídy část 12-ti kusové série VSO-10C Gradient Club s pevným podvozkem. V témže roce obsadili na VSO-10C Ing. M. Brunecký a J. Vávra první a druhé místo na prvém ME klubové třídy ve švédském Orebro. Výrobu "Vos", která do roku 1990 dala 225 větroňů, nahradila v Orličanu Sopotnice licenční výroba laminátového větroně standartní třídy Schempp-Hirth Discus CS.

Zdroj:

Jan Brskovský, Jiří Hodan: Orličan VSO-10 Gradient, Letectví+Kosmonautika, 4-6 , 1989.

Fotografie OK-4502

FOTO: VSO-10 Gradient alias Vosa

Průřez kluzáku

FOTO: Průřez kluzákem VSO-10 Gradient

Technická data kluzáku

Rozměry
rozpětí 15.0 m
délka 7.0 m
nosná plocha 12.0 m
štíhlost křídla 18.8
Hmotnosti
prázdná 234 kg
vzletová 380 kg
plošné zatížení 31.7 kg/m
Výkony
klouzavost 36.0
nejmenší klesavost 0.63 m/s
maximální rychlost 260 km/h
maximální rychlost v poryvu 160 km/h
maximální rychlost v aerovleku 160 km/h
minimální rychlost 68 km/h

Výkres kluzáku

FOTO: Výkres kluzáku VSO-10 Gradient

Polára kluzáku a výpočet vlivu větru

FOTO: Polára kluzáku VSO-10 Gradient a vliv větru

Polára a klouzavost kluzáku

FOTO: Polára kluzáku a klouzavost VSO-10 Gradient




© HAO, 2002-2015