Roky poválečné obnovy aeroklubu
Po osvobození v květnu 1945 byla obnovena činnost Hanáckého Aeroklubu Olomouc v rámci Českého národního aeroklubu. Zatímní výbor HAO byl ustaven již 1.června 1945 na civilním letišti v Holici v tomto složení:
- předseda - Václav Stibor-Kladenský, starosta Olomouce a předseda Nár.výboru
- úř. místopředseda - dr. Leopold Pospíšil
- šéfpilot - Leopold Klusal
- jednatel - Stanislav Opelík
- pokladník - Ladislav Žižka
- hospodář - Leopold Klusal
- matrikář - Vlasta Vančurová
- propag. referent - Oldřich Kožušníček
- tisk. referent - Norbert Muroň
- revizoři - František Kaláb, František Dvořák
- za placht. odbor - Roman Hess, Metoděj Kluka
- členové výboru - Otakar Jermář, Vladislav Vilimec, ing. Rudolf Kunze, ing.J. Chlup
Současně byl ustaven první poválečný výbor plachtařského odboru HAO ve složení:
- předseda - Roman Hess
- jednatel - Miroslav Čurda
- pokladník - Václav Svačina
- vedoucí výcviku - Metoděj Kluka
- hospodář - Metoděj Kluka
- matrikář - Václav Kvapil
- tiskový referent - Norbert Muroň
- meteorolog - Jaromír Ministr
- revizoři - Eduard Konrád, Ladislav Koryčánek
Letadla, která po Němcích na letišti Olomouc-Holice zůstala byla odborně prohlédnuta a ošetřena. Byly to tři dvojplošníky typu Heinkel He-72 „Kadett“. Namísto černých křižů byly na ně namalovány tříbarevné kokardy čs. letectva. U HAO zůstaly dva a byly imatrikulovány OK-YMA a OKA-YMB. Olda Kožušníček pak na jejich přídě namaloval dvě „malůvky“, na jednoho orla a na druhého čarodejnici na koštěti.
Na holické letiště byly postupně svezeny bezmotorové letouny z několika míst. Bylo to asi tucet školních kluzáků SG-38, dva dvoumístné větroně „Kranich“, sedm školních větroňů Grunau Baby GB-IIb, vzácným ptákem byl dvoumístný Gö-4 „Goevier“ (v ČSR létaly jen dva kusy), z Jihlavy byl dovezen výkonný větroň DFS „Olympia“. Ke startům byla k dispozici gumová lana, dva navijáky s motory Ford a Opel. K výcviku začátečníků sloužilo několik balančních kozlíků.
První řádný kurs byl zahájen dne 15. srpna 1945. Do konce roku bylo vycvičeno 14 pilotů do zkoušky A, 96 pilotů do zkoušky B a 11 pilotů složilo zkoušku C. Tři plachtaři odlétali pětihodinový let. Za rok 1945 bylo provedeno 2 214 startů, z toho 45 aerovleků. Cena za A,B kurs byla 1 000 Kčs. Dne 5. listopadu byla provedena komisí ministerstva dopravy imatrikulace všech letadel HAO.
Do plachtařského výcviku s v roce 1945 přihlásilo téměř 700 zájemců. V zimě proběhl kurs letecké teorie s výbornou úrovní.
Po navijákovém startu se lano natahovalo zpět ručně. Plachtaři z této doby vzpomínají na to, jak tahali ve dvojicích lano připnuté k „brdečku“. Získávali se první zkušenosti s termikou. První pováleční instuktoři byli bratři Metoděj a Vlastimil Klukovi z Holice, dále náčelník „táta“ Mikule, nadšený plachtař a „teoretik“ Roman Hess, Milan Schmalz, Olda Kubát, Bořek Kopečný, „Papír“ Procházka a Věnceslav Kadlčík.
První poválečný přelet přes 50 km vykonal Metoděj Kluka na Olympii z Olomouce do Otrokovic 31. 7. 1947 za 2 hod. 37 min., druhý dvojice Miloslav Pohlídal a Zdeněk Titz na Kranichu z Olomouce do Brna.
Létání na svahu provozovali plachtaři HAO od roku 1946 na jižních výběžcích Oderských vrchů mezi Lipníkem nad Bečvou a Hranicemi. Startovali z plochy poblíž osady Uhřínov pomocí gumových lan. Na tomto svahu při jižním větru splnilo několik plachtařů pětihodinový let.
Dne 19. srpna 1946 byla slavnostně zahájena pravidelná letecká doprava na lince Praha - Olomouc provozovaná ČSA. Na této lince byl nasazen letoun Noorduyn „Norseman“, OK-YDD. Měl kapacitu šest cestujících a dva členy posádky. Startoval každodenně v 6.30 hod. z Olomouce, přílet do Prahy v 7.45. Odlet z Prahy v 17 hod., přistání v Olomouci 17.45 hod. Cena letenky 780 Kčs.
V srpnu a září 1946 se rozšířil motorový park o 5 letounů Piper „Cub“. První dva přelétli z Prahy do Olomouce Metoděj Kluka a Norbert Muroň dne 30. srpna 1946. Kupní cena Pipera byla 17 000 korun. Dne 26. ledna 1947 pribyl nový stroj Zlín 281, OK-AUH, s motorem TOMA (105 koní). Dne 6. dubna 1947 byl smontován a zalétnut první Z-24 „Krajánek“. Při zalétávacím letu provedl Olda Kubát od radosti tři přemety. Od 10. května 1947 byl ve stavu HAO čtyřmístný hornoplošník Fairchild „Ranger“, OK-ZEM. Byl nastříkán modrou metalízou. V listopadu 1947 obdržel HAO novou Pragu E-114 „Air Baby“, OK-BGK. Zůstala pouze v jediném exempláři. První C-104, OK-BID, dostal aeroklub 17. května 1948.
Za rok 1947 bylo v HAO - motorovém odboru - provedeno 6 631 letů v trvání 1 160 hodin. Pilotní výcvik v tomto roce dokončilo složením zkoušek pilota turistických letadel 13 pilotních žáků. Byli to: Jermář, Frühauf, Slavíček, Šmoldas, Kulatý, Řehoř, Kožušníček, Táborský, Bartoš, Pospíšil L., Tomčík, Krumnikl a Chrištof.
V roce 1947 a i později prováděl HAO zdravotní lety s dětmi postiženými černým kašlem. Let spočíval ve výstupu do 3 000 m a tam pobyt asi 30 min. Toto léčení výškovým letem bylo úspěšné. Vetšinou k nim byl použit letoun Piper „Cub“.
Dne 1. června 1947 pořádal HAO velký letecký den. Na letišti v Holici ten den byly tyto letouny: 15 Piper „Cub“, 3 He-72 „Kadet“, dva Čápy, 10 Zlín 381, 1 Fairchild „Ranger“, 1 Sokol M1C, 1 Praga E-114, 1 Aero C-3, 1 Avro Anson, 5 Grunau Baby II, 2 Jeřáby, 1 Gö-4, 1 Krajánek. Zlatým hřebem programu bylo vystoupení čs. vojenských letců, kteří s pěticí stíhacích letounů Spitfire L.F.IXE předvedli útok na letiště a sólovou akrobacii na Spitfiru. Metoděj Kluka předvedl mistrně ukázku vadné pilotáže na letounu Piper, OK-YGA. Olda Kubát zalétl akrobacii na Krajánku. Artista Komínek cvičil za letu na hrazdě podvěšené pod Čápem, OK-AGL. Z Čápa provedli seskoky dva slovenští parašutisté. Čápa řídil M. Kluka.
HAO se v roce 1947 zúčastnil vystoupení na leteckých dnech ve městech Opava, Vyškov, Rousínov, Petřvald, Třebíč, Bystřice pod Hostýnem, Ostrava, Hodonín, Moravská Třebová, Šumperk, Hranice, Přerov a Valašské Meziříčí.
V září 1947 vystupoval HAO na „Dnu branných sportů“ na Tabulovém vrchu v Olomouci. Po skončení došlo k pozoruhodné nehodě. Dvojvlek kluzáku Z-23 Honza (Mikule) a větroně Z-24 Krajánek (Hess) za Kadettem byl přerušen kolizí, při níž se rozlámal Z-23 a „táta“ Mikule provedl seskok padákem. Přistál na telefonní dráty blízko mostu u plynárny. Hess přistál s poškozeným Z-24 na letišti Holice.
Na přelomu let 1949 - 1950 došlo k reorganizaci. V ČSR vznikly závodní aerokluby. Tak HAO se změnil v „Závodní aeroklub n. p. Moravia Mariánské Údolí“. Tato forma organizace však přinášela mnohé problémy, letecká činnost byla poměrně slabá. Přesto rok 1950 znamenal úspěchy plachtařů. Např. Zdeněk Suchý na Krajánku uletěl 103 km na trati Otrokovice -Ryšnovce,Lubomír Hončna Grunau Baby přistál u osady Valšské Klobúky, M. Pohlídal zaletěl na Kranichu k Trenčínu. Bylo dosaženo dvou výškových podmínek na „zlaté C“, L. Honč 5 300 m, Z. Suchý 3 700 m. K HAO byly přiděleny první dva „Šohaje“, OK-8751 a OK-8574.
Dne 11. února 1951 došlo v Praze k založení nové celostátní letecké organizace s názvem „Československý svaz lidového letectví“ (ČSLL). Také v Olomouci byla založena krajská organizace ČSLL. Vedoucím KV ČSSL se stal Otakar Jermář a tajemníkem Miroslav Sebera. Existence ČSLL trvala jen devět měsíců.
Dne 2. listopadu vznikla další organizace „Dobrovolný svaz lidového letectví - „DOSLET“. Zahrnovala v sobě poprvé i výsadkáře, do té doby organizované v oddílech Sokola. Náčelníkem DOSLETu Olomouc byl jmenován major Dimitrij Bredichin. Prvními zaměstnanci DOSLETu byli Miloslav Přikryl a Otakar Jermář, kteří v roce 1952 absolvovali kurs pro učitele létání DOSLETu v Kralupech. Následný kurs pro učitele létání v Olomouci absolvovali Věnceslav Kadlčík, Jaroslav Knap, Vojtěch Šálek, Milan Sobota a Drchal. DOSLET Olomouc v té době disponoval motorovými letouny typů: He-72 „Kadett“, C-104, C-106, Piper „Cub“, Fairchild „Ranger“, Zlín 26, Sokol M1C a Zlín 22.
Vyvrcholením organizačních změn bylo založení Svazu pro spolupráci s armádou - SVAZARM - na podzim roku 1951. Letecké sporty sestaly nedílnou součástí této branné organizace. V Olomouci tak vznikl v roce 1953 útvar „Krajský aeroklub Svazarmu Olomouc“, do jehož rámce spadaly také letecké stanice Prostějov, Šumperk a Hranice na Moravě. Náčelníkem KA Olomouc byl jmenován kapitán Karel Krenč (později major), technikem KA major Jan Schiller. Krvním zaměstancům KA patřili učitelé létání Miloslav Přikryl, Věnceslav Kadlčík, Vojtěch Šálek, Jaroslav Knap, mechanici Miroslav Nováček, Miroslav Pohlídal, Jiří Mareš a řidič Leopold Žatecký. Později nastoupili další zaměstnanci Rudolf Huber, František Skácelík, Oldřich Kožušníček, Antonín Stehlík, Karel Hoch, Karel Vejrosta, František Dosoudil, Hynek Žáček, Jaroslav Kočí, Bohuslav Smetana a sekretářka Zdena Řehulová. Dalšími zaměstnanci byli Jaroslav Šoupal, Josef Vodička, Otakar Plašil Miroslav Šafka, Zdeněk Hamerník a mechanici Oldřich Bittner, Lubomír Čechák, Silvestr Janečka, Stanislav Baleka, Ferdinand Veselý, Drmola Němec a Kalábek. Do funkce technika KA poyději nastoupil nadporučík Oldřich Svátek, kterého vystřídal major Holotík, jenž tuto funkci vykonával i v pozdějším Severomoravském aeroklubu v Ostravě. Po odchodu majora Krenče z funkce náčelníka Krajského aeroklubu působí jako náčelník do roku 1962 major Petr Antonín.
V roce 1953 se provádělo doškolování a přeškolování prověřených pilotů podle nových osnov letové přípravy. Probíhaly kursy letecké teorie a přijímání nových pilotních žáků. Krajský aeroklub dostával nová letadla a činnost narůstala.
V roce 1954 bylo započato s pilotním výcvikem branců pro potřeby čs. letectva. Provádělo se další přeškolování na nové typy letounů. Objevují se nová jména pilotních žáků, např. Antonín Stehlík, Karel Krenč ml., Jaroslav Šoupal, Hynek Žáček, Břetislav Blaha, Urbášek, Šimeček, Šimek, Bukač, Kaňák, Bandouch a další.
Z motorových letounů v roce 1955 přibyla Aero A-45, OK-EPC a Aero C-3 (Siebel 204D), OK-ZDI. Motorový výcvik ukončil J. Mareš, M. Pohlídal, M. Nováček, Z. Novák, F. Skácelík, J. Maciuch, A. Filipek a další. Do stavu letounů v květnu přibyl vzácný pták, starý hornoplošník Morane Saulnier MS-230, OK-QFH, přes své stáří nejvýkonnější vlečný letoun. Byl převzat od KA Ostrava. Na něm prokázali svou dovednost mechanici Jiří Mareš a Miloslav Pohlídal, když zaměnili původní motor Salmson za nový Jacobs se všemi potřebnými úpravami pro instalaci. Udrželi tak „Moráka“ ve schopném stavu až do roku 1957.
Motorové létání létání HAO v padesátých a v šedesátých letech - rozvoj letecké akrobacie
Olomouc - líheň akrobatů! Toto označení si vysloužil Krajský aeroklub Svazarmu v druhé polovině padesátých let. Vynikající úspěchy v letecké akrobacii jednotlivců i skupin začínají v roce 1954. Pod vedením talentovaného pilota a učitele létání Miloslava Přikryla, náčelníka motorového výcviku, se slétává tříčlenný roj C-104. Mladí 18letí piloti Karel Krenč ml., Antonín Stehlík a Jaroslav Šoupal mají svou premiéru na leteckém dnu v Bratislavě a na armádním leteckém dnu v Praze. Přikryl se stává zakladatelem olomoucké akrobatické školy. V r. 1955 se vytvořila nová tříčlenná skupina na C-105 s piloty Přikrylem, Šálkem a Stehlíkem. Sestavu v klínu předvádějí na leteckém dnu v Praze a dalších leteckých dnech v ČSR.
roce 1956 v tříčlenném roji C-105 vystřídal Tondu Stehlíka Slávek Kadlčík. Opět vystupují na leteckých dnech v Praze i jinde. Olomoucká trojka je pozvána do Rakouska. Odlétá do Vídně s Trenéry OK-IGF, OK-IFG a OK-IGE. Předvádějí vynikající skupinovou akrobacii. Z Vídně, podle automapy zakoupené v trafice, přelétávají Alpy, aby vystoupili na leteckém dnu v Zürichu. Zprávy o jejich precizní akrobacii se rychle rozšířily a téhož roku odlétají na letecké dny do Innsbrucku a Mnichova. Tam vedle skupinové akrobacie předvádí Míla Přikryl i svou ladnou sólo akrobacii. Na těchto vystoupeních je doprovází letecký mechanik Mirek Nováček, který jim „ladí“ Trenéry.
V letech 1956-1958 začíná vrcholit bohatá letecká činnost v Krajském aeroklubu. Na letišti Olomouc-Holice je silný letecký provoz plachtařů, motorářů i výsadkářů. Nejsou vzácností dny, kdy současně probíhá na holickém letišti provoz motorový, aerovlekový, navijákový i výsadkařský. V okrsku letiště bylo vytyčeno šest pracovních prostorů, ale ani tento počet při intenzívním výcviku nestačil. Časté jsou dny, kdy obloha na Olomoucí a okolím doslova burácí zvuky leteckých motorů sportovních letadel. Skvělá organizace provozu a odpovědná práce leteckých mechaniků umožnila tuto činnost, aniž by došlo k havárii nebo vážnější nehodě. Létalo se v létě i v zimě, ve dne i v noci. Krajský aeroklub dostával nové letouny, např. trojici zbrusu nových a krásných jednomístných Z-226A, OK-KMA, OK-KMB a OK-KMC.
Roku 1957 vznikají další akrobatické skupiny. Vedle trojky se slétává pětka C-105 ve složení Přikryl, Šálek, Kadlčík, Skácelík, Pohlídal. Z „dívčí letky“ se tvoří trojka C-105, Jiřina Lockerová, Eva Krenčová a Marie Loskotová. Byla vytvořena akrobatická devítka na dvouplošnících C-104, nazývaná „létající cirkus“. Její základ tvořili piloti J. Šoupal, Z. Novák, J. Holoubek, A. Tobias, A. Filípek, O. Svoboda, J. Potměšil, J. Bezděk a O. Kolařík. V této skupině se vystřídali také piloti M. Mahr, J. Nývlt, M. Mrázek, L. Šulák, F. Jergon, B. Blaha, S. Lerch a A. Stehlík. Létali ve třech tříčlenných rojích v klínu. Později se devítka rozrostla na dvanáctku. Její sestava se stala ještě atraktivnější. Obecenstvo leteckých dnů však uváděli do varu předvedením „čertova kola“. Seřazeni do „hádku“ provedli sérii přemetů. Byla to vzrušující podívaná.
Trojka mužů přesedlala na jednomístné Z-226A. Předvedla své umění také na leteckém dnu v Budapešti. Všechny skupiny se podílely na programu leteckých dnů v sedmnácti místech ČSR. Mimoto se v Olomouci uskutečnila první poválečná soutěž v sólo akrobacii. Při účasti šesti soutěžících byli dva z Olomouce. Zvítězil Míla Přikryl, Karel Krenč byl třetí. Oba tito piloti byli pak nominováni do akrobatické soutěže „Lockheed Trophy“, která se létala v Coventry ve Velké Británii. Tam získali 5. a 7. místo.
V roce 1958 létá nadále devítka C-104 a pětka C-105. Nově se tvoří čtyřčlenný box na Z-226A s piloty - Přikryl, Kadlčík, Krenč a Pohlídal. Ženy létají čtyřku v boxu na C-104. Přibyla k nim Drahomíra Číhalová. Později přesedlaly na Z-226A. Nově se vytvořila čtyřčlenná skupina na rychlých letounech JAK-11 (C-11) s piloty Přikrylem, Kadlčíkem, Krenčem a Skácelíkem. Jejich první veřejné vystoupení na leteckém dnu v Otrokovicích v červnu 1958 vzbudilo velkou pozornost.
Čtyřka mužů ma Z-226A je poctěna pozváním na Velký letecký den v Moskvě, kde předvádí akrobatickou sestavu v boxu. V Brně proběhlo 1. mistrovství ČSR v letecké akrobacii. Z osmi soutěžících jsou čtyři z Olomouce - Přikryl, Krenč, Skácelík a Pohlídal. Umístění 2, 3, 6, 7. Všechny akrobatické skupiny se opět zúčastnily vystoupení v řadě leteckých dnů v ČSR.
Začátkem roku 1959 odlétají piloti Přikryl, Skácelík, Šoupal, Pohlídal a mechanik Nováček na strojích Z-226A do Skandinávie. Pozval je Švédský královský aeroklub k vystoupení na leteckém dnu v Lidköpingu. Zde udivují nejen diváky, ale i švédské vojenské piloty, kteří létají také v boxu, ale na proudových strojích typu Hawker „Hunter“. Nemohou pochopit, že náročné obraty lze létat i nalehkých letounech se slabými motory, navíc v poloze na zádech. Skupina pak přelétává do Norska, kde má několik vystoupní. Cestou zpět pak ještě v Malmö vystupují na přání místních aeroklubáků.
Krátce po návratu odlétá tato skupina do Čínské lidové republiky. Předvádí skupinovou i sólovou akrobacii na leteckém dnu v Pekingu a Šen-Janu. Jednotlivá vystoupení sledovalo i 500 000 diváků. V tomto roce akrobatické skupiny létaly na sedmi leteckých dnech v ČSR. Mistrovství ČSR v akrobacii se zúčastnili Potměšil a Vejrosta.
Rok 1960 je poznamenán zrušením čtyřky na Z-226A. Čtyřka žen na Z-226 se po odchodu Loskotové mění na trojku. Také čtyřka na C-11 má změnu v obsazení. Po odchodu Mil. Přikryla k ČSA nastupuje J. Šoupal, kterého později nahrazuje J. Holoubek. Devítka na C-104 pokračuje. Skupiny vystoupily na sedmi leteckých dnech v ČSSR. Čtyřka C-11 létá na leteckém dnu v Gliwicích v Polsku.
Do Anglie letí reprezentovat ČSSR E. Krenčová a J. Lockerová na soutěž „Lockheed Trophy“. Jako jediné ženy mezi 16 účastníky obsazují 5. a 7. místo. V tomto roce je uspořádáno v Bratislavě I. mistrovství světa v letecké akrobacii. Zde reprezentovali ČSSR olomoučtí F. Skácelík, E. Krenčová a J. Lockerová. Skácelík se dostal do finále, kde byl třetí a získal titul druhého vícemistra světa v sólové akrobacii. Olomoucká děvčata to neměla lehké, soutěžila společně s muži. Koncem roku byla pozvána na letecký den do Vídně, kde sklidila velký úspěch.
V roce 1961 vystupují akrobatické skupiny na 11 leteckých dnech v ČSSR, sólo-akrobaté se zúčastňují oblastních soutěží a mistrovství republiky v akrobacii.
V roce 1962 končí svou činnost devítka na C-104. Tvoří se pětka na C-105, piloti V. Škríba, L. Šulák, O. Kolařík, M. Mahr a M. Mrázek. Mimo čtyřky na C-11 se tvoří i pětka, pátým členem je V. Škríba. Létají v klínu. Trojka žen létá beze změny. Na II.MSLA v Budapešti reprezentuje F. Skácelík. Na závěr mistrovství předvádí akrobacii olomoucké „dívčí trio“.
V roce 1963 se stávající skupiny zúčastňují na pěti leteckých dnech, sólo-akrobaté na MRA.
V roce 1964 létají jen na čtyřech leteckých dnech. Dívčí trojka ještě létá na leteckém dnu v Budapešti. Olomoučtí piloti létají na C-11 při natáčení filmu „Ať žije republika“. Na III. MSLA ve španělském Bilbao reprezentuje F. Skácelík. Je desátý a v družstvech stříbrný. Zúčastňuje se také mezinárodní soutěže v letecké akrobacii v NDR, kde získává zlatou medaili. Na sklonku roku zaniká dívčí skupina.
1965 - účast skupiny C-11 jen na dvou leteckých dnech v ČSSR a na jednom v Katovicích.
Rok 1966 znamená poslední rok činnosti akrobatických skupin v Olomouci. Čtyřka C-11 vystupuje v Hradci u Opavy a 9. října došlo k poslednímu veřejnému vystoupení na letišti Mošnov u OStravy. Poslední start boxu C-11 s piloty Skácelíkem, Kadlčíkem, Holoubkem a Pohlídalem se uskutečnil dne 16.10.1966 na letišti Olomouc-Neředín. Udělali tak tečku za skupinovou leteckou akrobacií v Olomouci. F. Skácelík a J. Lockerová reprezentují ČSSR na IV. MSLA v Moskvě.
Roku 1967 soutěží v sólo akrobacii na domácí půdě a dobré jméno olomouckých se snaží udržet Holoubek, Rakovič, Otruba, Skácelík, Krenčová a Lockerová.
Roku 1968 jsou reprezentanty na V. MSLA v NDR Skácelík, Krenčová a Lockerová.
V roce 1970 odlétá na VI. MSLA v Anglii F. Skácelík. Soutěže se však kvůli finančním potížím výpravy nezúčastní. Ivan Rakovič létá na mezinárodní soutěži v Polsku. Poslední zahraniční vystoupení olomouckých akrobatů bylo na VII. MSLA ve Francii, kterého se zúčastnila Eva Krenčová.
V období 1954 - 1970 olomoučtí piloti svými vystoupeními obohacovali nebo z velké části vytvářeli programy leteckých dnů v těchto městech: Praha, Brno, Bratislava, Ostrava, Olomouc, Plzeň, Košice, Hradec Králové, České Budějovice, Žilina, Nitra, Most, Banská Bystrica, Karlovy Vary, Jihlava, Prostějov, Trenčín, Mladá Boleslav, Šumperk, Piešťany, Krnov, Kroměříž, Břeclav, Otrokovice, Hranice, Kralupy, Frýdlant, Kyjov, Litovel, Vrchlabí, Moravská Třebová, Choceň, Zábřeh u Opavy, Hradec u Opavy, Mošnov.
Olomoučtí sportovní letci reprezentovali čs. civilní letectví v následujících zemích světa: Rakousko, Švýcarsko, NDR, NSR, Švédsko, Norsko, Polsko, Maďarsko, SSSR, Francie, Belgie, Lucembursko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie, Řecko, Kypr, Španělsko, Velká Británie, Egypt, Čína.
Vedle náročného nácviku letecké akrobacie však souběžně probíhal pilotní výcvik elementární a pokračovací, od r. 1954 podle vojenských osnov. Na každého cvičence připadalo 120 hodin letecké teorie a 45-56 hodin dvojího a samostatného létání ve dne i v noci.
Počínaje rokem 1955 organizuje Svazarm spolu s vojenskou správou nábor adeptů pro Vojenské letecké učiliště. MNO dotuje výcvik vybraných branců a současně umožňuje cvicčit jistý počet sportovních pilotů. Každým rokem začíná létat průměrně 25 adeptů pro armádu a 8-12 pro aeroklub. Výcvik zajišťuje 5 instruktorů-zaměstnanců, ale vypomáhají i aktivisté. Je prováděn na letounech C-104, C-105 a C-106. Roční nálet základního výcviku dosahoval 1 700, někdy i více, letových hodin. Toto aktivní období trvá do roku 1960. Od té doby se požadavky armády na výcvik pilotů snižují. Je omezen i výcvik pro aeroklub. V letech 1955 - 1962 byl průměrný počet motorově létajících členů70 - 80. Odroku 1963, kdy nastala reorganizace na celém úsekuletecké činnosti Svazarmu, cvičí adepti pro armádu jen sporadicky. Ti piloti, kteří ukončili základní výcvik uředními zkouškami, byli většinou zařazeni do vojenských leteckých záloh. Pokračovací výcvik těchto pilotů byl dotován. Pokračovací osnova obsahovala lety zdokonalovací, navigační, létání podle přístrojů, bojové létání i obraty. Piloti byli přeškolováni na náročnější typy letounů, na vlekaře a vysazovače.
Od roku 1957 přicházely do aeroklubu letouny typu JAK-11 (C-11) a od roku 1958 začalo přeškolování pilotů na tento rychlejší typ, jehož rychlost na okruhu byla 270 km/h. Z toho důvodu byly 2 - 3 letové dny v týdnu vyhrazeny jen proC-11. V období 1958 - 1962 bylo v aeroklubuOlomouc na C-11 přeškoleni 35pilotů, což je na jediný aeroklub úctyhodné číslo.
V motorovém odboru se objevuje i další nová technika. Na přelomu let 1965 - 1966 přichází do aeroklubu dvoumotorový L-200 Morava, OK-PLA. V červnu 1972 se motoráři začali přeškolovat na letounu Z-42, OK-PLA. V červnu 1972 se motoráři začali přeškolovat na letoun Z-42, OK-ZSC, prvním typu nové řady.
Vojenské zálohy byly cvičeny i na vrtulníkové technice. Výcvik na vrtulníku Mi-1 probíhal v letech 1966 - 1974. Vycvičeni byli V. Kadlčík, S.Lerch, I.Rakovič, M. Rogl, J. Starý, J. Kudlička, J. Malík a F. Holusek. Roční nálet na Mi-1 byl průměrně 20 letových hodin na pilota.
Roční nálet na motorových letounech v období 1954 - 1962 činil okolo 4 800 hodin, z toho v pokračovacím výcviku 3 000 - 3 500 hodin.
Od roku 1963 se začíná počet motorových pilotů zmenšovat. Zásadní reorganizace létání, placení odlétaných hodin, stanovení směrných čísel pilotů atd. způsobilo, že se stav motorových pilotů v roce 1972 snížil až na 27.
Z řad členů olomouckého aeroklubu se celkem 24 pilotů stalo profesionálními letci u ČSA, Slov-airu a jinde.
Zatímco se v tomto období jiné aerokluby zaměřovaly na létání soutěží, rekordů, navigace a dosahovali zde úspěchů, olomouckou doménou byla letecká akrobacie skupinová i sólová.
Piloti olomouckého aeroklubu získali řadu ocenění. Státní vyznamenání „Za statečnost“: M. Přikryl, V. Šálek. Zasložilý mistr sportu: M. Přikryl, F. Skácelík, V. Kadlčík. Mistr sportu: V. Šálek, K. Krenč, M. Pohlídal, J. Lockerová-Stoklasová, E. Krenčová-Kovářová, D. Číhalová-Martinásková. Zlatý odznak I. stupně „Za obětavou práci“: M. Přikryl, V. Kadlčík, V. Šálek, F. Skácelík, M. Pohlídal, M. Nováček. Stříbrný odznak „Za obětavou práci“: J. Lockerová, E. Krenčová, D. Číhalová.
Plachtařské létání HAO v padesátých a v šedesátých letech
V padesátých letech došlo k výrazné změně v plachtařském výcviku tím, že se začalo důsledně školit na dvoumístných větroních. Byly to především VT-109 „Pionýr“ a LG-130 „Kmotr“. Plachtaři se stále častěji vypravovali na přelety. Výkony se začaly evidovat a byly organizovány celostátní plachtařské soutěže. Soutěž vyhodnocovaná každý rok probíhá i v současnosti.
V roce 1955 se na letišti v Holici uskutečnilo 2 386 navijákových a 2 621 aerovlekových startů. To představovalo 1519 letových hodin, což byl pravděpodobně celostátní rekord.
V tomto roce se konaly I. krajské plachtařské závody na letišti Olomouc-Holice. Zvítězil Miloslav Pohlídal. Vykonal se Šohajem přelet Olomouc-Lučenec.
V roce 1955 reprezentoval Krajský aeroklub Olomouc na CPZ ve Vrchlabí M. Pohlídal. Některé výkony olomouckých plachtařů: Z. Suchý cílový přelet Olomouc-Točná, J. Beneš přelet do Chrudimi, J. Knap do Poličky, Z. Suchý do Tábora. Vojta Šálek vykonal první přelet přes 300 km do Kapušan, dvojice J.Jílek a V. Škríba na Kmotru dosáhli v cumulonimbu výšky 7 200 m.
V roce 1956 plachtaři KA Olomouc ulétli dva cílové přelety 100 km s návratem (Suchý, Lenoch), dva cílové přelety 200 km (Dočkal, Suchý) a tři přelety 300 km do Karlových Varů, Lenoch za Plzeň. V červenci tragicky zahynuli na letišti v hranicích Karel Hoch a pilotní žačka Pravimila Glosová na větroni VT-109 „Pionýr“. Příčinou byla technická závada. Karel Hoch létal za II. světové války u 313. čs. stíhací perutě.
Celostátních plachtařských závodů v roce 1957 se za kraj Olomouc zúčastnil Z. Suchý. Z 32 účastníků obsadil 17. místo. Uletěl tam 300 km cílový přelet s návratem Vrchlabí-Chomutov-Vrchlabí. Od tohoto roku, po přestěhování plachtařského odboru s veškerým materiálem na uprázdněné letiště Olomouc-Neředín, se uskutečňuje plachtařský provoz již jen na tomto letišti. Plachtaři tak získali hojnost prostorů jak pro větroně, tak pro klubovou činnost. Dá se říci, že disponovali většími prostorami pro hangárování, než motoráři, kteří zůstali na holickém letišti. Plachtařským náčelníkem na Neředíně byl Jaroslav Knap, který tuto funkci vykonával již od roku 1954. Jeho funkci převzal v roce 1957 Zdeněk Suchý a v roce 1958 Jaroslav Bureš. Funkci krajského plachtařského náčelníka vykonával od r. 1954 Josef Vodička. O bezmotorové letouny pečoval letecký mechanik Jaroslav Kočí a po něm Bohuslav Smetana.
Nejhodnotnějšího výkonu r. 1958 docílil ing. J. Jílek přeletem Olomouc-Tábor. V tom čase letadlový park aeroklubu tvořilyvětroně VT-109 „Pionýr“, Z-24 „Krajánek“, Z-125 „Šohaj“, VT-7 „Luňák“, Z-130 „Kmotr“ a Z-124 „Galánka“.
V roce 1959 byl dodán první dvoumístný L-13 „Blaník“, OK-9849. Na CPZ reprezentoval KA Olomouc ing. J. Jílek.
Nejúspěšnějším plachtařem roku 1960 byl Vojtěch Hlavizna, který za jediný rok nalétal přes 3 200 km. Toho roku došlo také k přestěhování motorového a para odboru na letiště Neředín.
V r. 1961 reprezentovali Olomouc na CPZ ve Vrchlabí plachtaři Z. Suchý a V. Hlavizna na větroních VT-425.
Hodnotným výkonem v roce 1962 byl přelet dvou posádek na L-13 „Blaník“ na trojúhelníkové trati 300 km Olomouc-Přibyslav-Nové město nad Metují-Olomouc. Byli to Suchý-Dvořáček a Olivík-Sláma.
V roce 1964 uletěl 300 km trojúhelníkovou trať Z. Suchý na L-13 a J. Olivík na VT-116. Lomenou trať 300 km Olomouc-Dvůr Králové-Liberec-Chomutov ulétli J. Olivík a ing. JJílek.
V roce 1966 se konaly krajské plachtařské závody v Šumperku, aeroklub Olomouc reprezentovali Suchý, Beneš, Spilka. Závody vyhrál Zdeněk Suchý.
Zajímavý je přehled kilometrů, které na přeletech nalétali piloti Hanáckého aeroklubu v letech 1967 - 1974:
- 1967 - 2 465 km
- 1968 - 4 289 km
- 1969 - 7 088 km
- 1970 - 3 434 km
- 1971 - 2 796 km
- 1972 - 2 249 km
- 1973 - 2 688 km
- 1974 - 1 751 km
Plachtařské létání HAO po přesunu aeroklubu do Vyškova
V srpnu 1972 končí plachtařský odbor s celým Hanáckým aeroklubem Olomouc svou působnost na neředínském letišti a další činnost přenáší v rámci Moravskoslezského oblastního aeroklubu na letiště Vyškov.
V roce 1975 - v posledním roce samostatnosti Hanáckého aeroklubu Olomouc - plachtařský odbor v počtu 35 členů provedl 1 398 navijákových a 166 aerovlekových startů a nalétal 331 hodin.
Provoz byl zajišťován čtyřmi větroni L-13, OK-9849, OK-3802, OK-3825, OK-1829, jedním VT-16, OK-2433 a dvěma VT-116 Orlík, OK-6411, OK-9410. Dále byly k dispozici dva navijáky Herkules II a III.
V tomto roce bylo dosaženo šesti výkonů: 3x200 km s návratem, L-13 O. Podolinský - Z. Pazdera, VT-116 Z. Suchý a O. Podolinský (Vyškov - Žamberk); 3x300 km s návratem - L-13 Z. Suchý, F. Kobza, VT-116O. Podolinský (Vyškov - Dvůr Králové).
Po sloučení aeroklubů na počátku roku 1976 bylo v bezmotorovém odboru AK Vyškov zapojeno 18 pilotů kluzáků a 11 žáků z olomoucké organizace. Na celkovém náletu se v tomto roce podíleli 309 hodinami při 140 aerovlekových a 637 navijákových startech.
Provoz vyškovského letiště je úzce závislý na letecké činnosti vojenského letiště, v jehož okrsku se nachází. Tato závislost v praxi znamená dispečerská omezení velmi stěžující výkonové létání. Létání bezmotorového odboru se soustřeďuje na soboty a hlavně na neděle, nerozhodne-li počasí jinak.
V roce 1978 z 22 členů olomoucké organizace zařazených do bezmotorového odboru se 17 zapojilo do výcviku. Na ročním výkonu odboru se podíleli 323 hodinami nalétanými při 211 aerovlekových a 865 navijákových startech.
Proti předcházejícímu roku se o tři snížil počet olomouckých instruktorů. Zkušení instruktoři Jaroslav Beneš a František Kobza ukončili dvou dlouholetou činnost, Ondra Podolinský přešel do AK Hranice.
Letecká technika v tomto období nedoznala změn. Hlavní tíhu bezmotorového létání nesou osvědčené L-13 Blaník, další používaný větroň je VT-116 Orlík.
Rozhodující změny v členské základně bezmotorové odbornosti HAO nastaly v období roku 1978 - 1980. Dva instruktoři - Antonín Bezrouk a Jaroslav Londin - odešli k profesionálnímu létání u Slov-airu. Další dva instruktoři- Zdeněk Suchý a Ján Kmeť- odešli posílit AK Hranice. Pilot kluzáků Zdeněk Pazdera po vojně nastoupil jako létající u ČSA. Další pilot Robert Theiner při studiu v Praze začal létat v AK Letňany.
V roce 1980 je zapojeno v bezmotorovém odboru AK Vyškov 13 plachtařů z Olomouce, ale pouze dva z nich jsou účastníci létání v Olomouci. Josef Martinák stále aktivní, obětavý, s bohatými plachtařskými zkušenostmi a Miroslav Rogl, plachtařský instruktor předávající své zkušenosti především elementárnímu výcviku. Zbývající představují novou generaci olomouckých plachtařů začínající létat již ve Vyškově.
V následujícím roce je odbor posílen 7 žáky elementárního výcviku. Rovněž zisk instruktorského oprávnění Pavla Šimka byl pro odbor přínosem.
V roce 1981 - 1982 z 19 členů bezmotorové odbornosti HAO odešli Libor Dědoch, Jan Dufek a Roman Wlczek do Vysoké vojenské letecké školy, kam v roce 1984 nastoupil také Jan Dědoch.
V roce 1982 při 913 navijákových a 219 aerovlekových startech bylo odlétáno 250 hodin, z toho 85 instruktorských a Z. Přikrylová splnila podmínky stříbrného „C“.
Jedním z mála úspěšných roků, vzhledem k podmínkám, byl rok 1983. Jen 15 olomouckých plachtařů odlétalo 304 hodin. Piloti nalétali 1 511 km, z toho Josef Martinák 646 km. Bylo uskutečněno 11 bodovaných přeletů, J. Vráblík a B. Orálek splnili podmínky stříbrného „C“. Na dosazených výsledcích se podílela úspěšná plachtařská soustředění na letišti Vyškov a Křižanov.
Plachtařské sezóny 1984 i 1985 byly svými průběhy i výsledky jen průměrné. Letní soustředění ani v jednom roce nesplnilo svůj účel. Jednou to bylo pro dlouhodobou nepřízeň počasí, v druhém roce pro rozsáhlá letová omezení jako důsledek leteckých událostí ve Svazarmu. Pětihodinový let I. Smejkalové a úspěšná pilotní zkouška P. Brančíka byly jedny z mála aktiv roku 1985.
V roce je dán do stavu AK Vyškov výkonný větroň VSO-10, doplňující leteckou techniku o kvalitativně vyšší typ.
Motorové létání HAO po přesunu aeroklubu do Vyškova
Sled událostí postihující olomoucký aeroklub se nevyhnul ani motorovému odboru. Dne 16. 8. 1972 přeletem všech motorových letounů Hanáckého aeroklubu na letiště Vyškov skončilo motorové létání v Olomouci.
Tři dny na to byl zahájen první provoz obou leteckých odborností v novém působišti olomouckého aeroklubu pod vedením náčelníka provozu Věnceslava Kadlčíka, působícího v této odpovědné funkci od roku 1963.
První motorové létání HAO na letišti Vyškov zajištovaly letouny Z-126, OK-IGE, Z-226, OK-MFE, Z-526, OK-CXE, Ae-45, OK-EPC, L-200, OK-PLA.
Olomouc i nadále zůstává sídlem všech odborností HAO: Technická část aeroklubu sídlí na pevnůstce v Neředíně, administrativní části poskytuje pohostinné příslušenství Dům armády, a to do června 1975, kdy je sekretariát aeroklubu přestěhován na pevnůstku do nově upravených prostor.
V polovině roku 1974 má motorový odbor k dispozici další nový letoun Z-43, OK-EOD. Po intenzívním přeškolování v následujícím roce létá tento typ již 17 pilotů.
Pokračující výcvik na vrtulnících Mi-1 v roce 1973 a v roce následujícím, kdy vrtulníková technika ve Svazarmu končila, provádí pět pilotů HAO pouze na letišti Zábřeh u Hlučína.
Provozní situace v roce 1975 byla stížena neobsazeným systemizovaným místem leteckého mechanika. Periodické prohlídky motorových letounů Z-126, Z-226, Z-43, Ae-45 a L-200 byly proto prováděny výhradně až na letišti Zábřeh u Hlučína.
V roce 1975 provedl motorový odbor 1 866 starů a odlétal pouze 501 hodin i přes uskutečněné soustředění na letišti Šumperk, které však v důsledku celostátního zákazu létání nesplnilo účel.
V září 1975 Věnceslav Kadlčík předává náčelnické žezlo svému nástupci Miroslavu Roglovi, dlouholetému členu Hanáckého aeroklubu, a odchází na zasloužený odpočinek.
Počátkem roku 1976 vyvrcholily neshody v koexistenci dvou aeroklubů na jednom letišti. Problémy byly vyřešeny rozhodnutím náčelníka republikového aeroklubu o sloučení obou aeroklubů v místním aeroklubu Vyškov. V Olomouci zůstává nadále jen základní organizace Svazarmu s názvem Hanácký aeroklub Olomouc.
Vzniklý motorový odbor AK Vyškov čítá 25 členů, z toho 21, včetně pěti instruktorů, je z olomoucké organizace. Kromě náčelníka M. Rogla vykonávali činnost instruktorů-aktivistů P. Janků, V. Kadlčík starší, E. Kovářová a I. Rakovič.
Kromě výcvikových úkolů je těžiště létání, dané možnostmi letadlového parku, v navigačních letech. V tomto roce byla zaznamenána účast na třech navigačních soutěžích, bez výraznějšího umístění.
Od roku 1976 je pilotáž dvoumotorových letounů L-200 Morava vyhrazena pouze instruktorům. Zbývajícím letounem této kategorie je Ae-45.
Létání ve Svazarmu počínaje rokem 1977 se řídí „Směry a úkoly dalšího rozvoje letecké a parašutistické činnosti Svazarmu.“ Směrnice určují limitující počty motorových pilotů Počet motorářů HAO z původních 21 je snížen na 14 pilotů.
Předzvěstí obnovení nočního létání je praktická příprava náčelníka na nočních provozech letiště Zábřeh u Hlučínam kam je poslední rok funkčně podřízen.
V letech 1970 - 1974 odešli k Slov-airu tři piloti HAO - František Skácelík, Josef Holoubek a Vasil Škríba. Rokem 1976 začalo období dalšího odlivu pilotů k podniku Slov-air. V tomto roce odešel Pavel Janků, v následujícím roce Ivan Rakovič. Koncem roku 1978 odešli Jaroslav Londin a Antonín Bezrouk, které následoval v příštím roce Jan Otruba a v roce 1980 Antonín Satora. Prozatím poslední dva, Miroslav Rogl a Přemysl Havelka, nastoupili k Slov-airu v druhé polovině roku 1984, ale i nadále zůstáli aktivní v odbornosti.
V roce 1978, po delší odmlce, se 7 pilotů HAO zúčastňuje nočního létání. Uskutečňuje se na typu Z-43 na státních letištích Brno-Tuřany a Holešov.
Počet motorových letadel na letišti Vyškov se zvětšuje o vlečný letoun Z-326, OK-OTA.
V tomto roce 15 motorářů HAO odlétalo 558 hodin, z toho tři instruktoři, M. Rogl, A. Bezrouk a E. Kovářová, odlétali 153 učitelských hodin. V noci bylo odlétáno 34 hodin.
V červnu 1978 skončila životnost jediného dvoumotorového typu Ae-45. Tím v aeroklubu skončilo dlouhé období provozu vícemotorových letadel. Drak zrušené Ae-45, OK-EPC, byl převezen a uložen v Olomouci.
Do aeroklubu v roce 1979 přichází v přestavěné verzi již dříve osvědčený Brigadýr L-60S, OK-MTH. Letoun je velkým přínosem pro parašutisty i pro bezmotorové létání. V tomto roce bylo odlétáno 18 hodin při paraprovozech a 12 hodin v aerovlecích.
V období 1979 - 1983, s výjimkou 1981, organizují motoráři vespolupráci s AK Prostějov samostatné noční provozy na letišti Prostějov.
V roce 1980 je v motorovém odboru začleněno 14 pilotů HAO, z toho 4 instruktoři (M. Rogl, E. Kovářová, A. Satora a I. Rakovič). Z odlétaných 451 hodin bylo 38 hodin odlétáno v noci a 32 hodin výsadkových. Na letounech Z-226, Z-326 a L-60 bylo odlétáno 97 hodin aerovleků. Činnost instruktorů představuje 131 hodin ve dne a 13 hodin v noci.
V následujícím roce se letadlový park AK Vyškov rozšiřuje o letoun Z-42, OK-JSF.
Motoráři byli početně zastoupeni v sedmnáctičlenné skupině olomoucké organizace při zajišťování průběhu „5. mistrovství republiky v parašutistickém víceboji“ - Vyškov 1981.
V období 1981 - 1984 se stabilizoval stav motorových pilotů i instruktorů HAO v AK Vyškov. Tři instruktoři - Rogl, Havelka, Kovářová a osm pilotů - Benýšek, Blaha, Chytil, Kadlčík, Kudlička, Lerch, Vlček, Žváček.
Počet pilotů létajících letoun L-60 se zvětšuje o dva - Kadlčík, Lerch.
V roce 1982 letouny Z-126, Z-326, Z-42, Z-43, L-60S doplňuje letoun AN-2, OK-RID, a tím se vytvářejí přímo ideální podmínky pro paraodbor.
Tento rok jsou vycvičeni dva noví piloti-vysazovači - Lerch a Benýšek, který byl ještě přeškolen i na lety v noci. P. Šimek zahájil elementární motorový výcvik.
Letní soustředění v tomto roce zajištěno početnou technikou a maximální účastí pilotů přispělo podstatně k celoroční bilanci. Z odlétaných 482 hodin připadalo 124 hodin na instruktorské lety, 22 hodin na noční létání, 44 hodin na výsadky a 79 hodin na aerovleky.
Rok 1982 poznamenaly dvě smutné události. V srpnu zemřel Břetislav Blaha, zkušený motorový pilot, nositel I. výkonostní třídy, vysazovač, vlekař, dlouholetý člen a funkcionář olomouckého aeroklubu, jenž od roku 1975 stál v čele Hanáckého aeroklubu. Na sklonku roku neočekávaně umírá Miloslav Pohlídal, mistr sportu, všestranný pilot a instruktor obou leteckých odborností, výrazná osobnost historie Hanáckého aeroklubu.
Stejne jako v bezmotorové, tak i v motorové odbornosti HAO, je možno rok 1983 považovat za více než úspěšný. Pavel Šimek ukončil elementární výcvik. P. Vlček byl přeškolen na lety v noci a na letoun L-60S. Instruktoři HAO se podílejí na výcviku čtyř branců pro Vysokou vojenskou školu. Jen při nočním létání na letounech Z-43, Z-42, Z-142 bylo nálétáno 42 hodin.
Na celkovém ročním náletu 671 hodin se dále podílelo 173 hodin instruktorských, 111 hodin výsadkových a 80 hodin aerovlekových. Vše bez jakékoliv letecké události.
V roce 1984 je vyškovskému aeroklubu přidělen nový letoun Z-142, OK-NOP.
Téhož roku se neuskutečnilo noční létání v důsledku dočasného zákazu nočního provozu s používanými typy leteckých motorů a současně platí zákaz létání akrobacie na standardních výcvikových letounech.
Po delší době dochází k početním změnám olomouckých pilotů v motorovém odboru AK Vyškov. V polovině roku ukončil dlouholetou leteckou činnost Josef Kudlička. Koncem roku odešla do AK Brno-Slatina jediná instruktorka Eva Kovářová.
Na podzim roku 1984 odchází z funkce náčelníka Miroslav Rogl.
Rok 1985 zahajuje v motorovém odboru AK Vyškov sedm pilotů a dva instruktoři z HAO. Výkonostně je zastoupena jednou mistrovská třída, čtyřikrát II. VT a čtyřikrát III. VT. V tomto skromném zastoupení odlétali motoráři HAO 319 hodin při 900 startech.
Parašutismus v Hanáckém aeroklubu
Relativně nejmladší odbornost aeroklubu - parašutismus - začíná psát svou historii v roce 1950. Vojenští výsadkáři - záložnící O. Plášil, M. Šafka a R. Musil po návratu do civilu začali organizovat paraoddíl Sokola.
V témž roce začíná výcvik prvních zájemců. Uskutečňuje se na bývalém orelském stadiónu a jeho náplní byla výhradně tvrdá pozemní příprava. Cvičné aparáty, tehdy v Olomouci ještě neexistující, nahrazovaly přírodní překážky.
Ústroj cvičenců tvořil baret, blůza a kalhoty „tropiko“ ze zásob trofejního vojenského materálu, šněrovací boty z výstroje anglické armády. Jako učební pomůcka sloužil jeden vyřazený padák VJ-1 (PZS-1).
V září 1950 se naletišti Brno-Medlánky zúčastnila skupina olomouckých adeptů záverečných zkoušek před seskokem. Zde se prvně seznámila i s cvičebními aparáty - skluzavkou, hrazdičkou, maketou letounu, trenažérem. 16.9.1950 naletišti Slatina absolvovali z Dakoty z výše 300 m první seskok olomoučtí parašutisté Břetislav Blaha, Karel Blažek, Sergej Bařinka, Rostislav Domes, Eduard Habiger, František Hustý, Josef Jurkovič, Jaroslav Michl, Bedřich Musil, Alois Novák, Josef Plesník, Vlastimil Rec, Oldřich Řepka, Jiří Šimek, Lubomír Šín, Ladislav Trnečka, Emil Vrba. Za dva dny absolvovali druhý seskok, ale již na letišti Olomouc-Holice. Tím byl položen základ olomouckého parašutismu.
Část obsolventů prvního paravýcviku, kteří zůstali v Olomouci, pokračují dále ve výcviku a absolvováním instruktorských kursů získávají B. Blaha, Rec, Řepka, Šimek a Šín instruktorská oprávnění.
V průběhu roku 1951 je parašutismus začleněn organizačně do Dobrovolného svazu lidového letectví (DOSLET). Zlepšené podmínky činnosti v DOSLETU umožňují masovější rozvoj parašutismu v olomouckém kraji. V této době základní výcvik absolvuje asi 90 cvičenců.
Parašutismus přestává být jen výsadou chlapců. První dívky přicházejí ze střední zdravotnické školy v Olomouci.
V roce 1951 se v rámci „Prvního celostátního srazu pionýrů“ uskutečňuje první propagační výsadek 20 výsadkářů na vojenské cvičiště Tabulový vrch.
V následujícím roce je dokončena výstavba paracvičiště v Olomouci-Lazcích. Zahrnovalo všechny tehdejší cvičební aparáty a překážkovou dráhu.
V červenci 1952 se uskutečňují první krajské závody parašutistů. Seskok družstev z 600 m na přesnost přistání, absolvování překážkové dráhy, hod granátem a střelba. V mužích zvítězilo družstvo Blaha, Dvořák, Rec, v ženách Hochová, Klimíčková, Vlčková.
V srpnu téhož roku se obě družstva zúčastnila celostátního přeboru para na letišti Sliač. Úspěšným zvládnutím vyhlášených disciplín obsadilo družstvo mužů i žen prvá místa, čímž dokumentovali dobrou úroveň olomoucké výcvikové základny.
Počátkem roku 1953 je parašutismus začleněn do aeroklubů Svazarmu. Úzký kontakt s ostatními leteckými sporty zabezpečuje plynulost výcviku v masovém měřítku a výcvik branců pro výsadkové vojsko. Paraodbor nachází na holickém letišti provozní a výcvikové prostory a velmi dobré podmínky pro branný i sportovní výcvik.
Zaměstnanci krajského aeroklubu se stávají O. Plášil ve funkci krajského náčelníka para a M. Šafka ve funkci krajského instruktora.
Výsadkový provoz je v rámci krajského aeroklubu organizován kromě letiště v Olomouci, také na letištích Šumperk, Prostějov, Hranice.
Jsou zaváděny nové typy padáků PD-47 - sovětský typ, který pakspolehlivěslouží řadu let.
První výsadkový letoun olomouckého aeroklubu je Fairchild UC-61 (K-74), z kterého byl uskutečněn v Olomouci první seskok v prosinci 1952. Vysazovací letouny v dalším období byly Siebel-204D (C-3), Sokol M1C, Norseman (K-73), Brigadýr L-60, Antonov AN-2.
V roce 1953 se O. Plášil zúčastňuje celostátního kursu krajských instruktorů pro volné seskoky, později obdobný kurs absolvují Klimíčková a Bařinka, aby následujícího roku byl zahájen výcvik prvních sportovních parašutistů. Tím je datován počátek sportovního prašutismu v Olomouci.
Bohatým na události je rok 1955. Je to především nácvika účast na I. celostátní spartakiádě v Praze. Olomoučtí parašutisté mají patřičné zastoupení ve 150 cvičencích olomouckého kraje. Jsou také zastoupeni na výsadku na plochu Strahovského stadionu Sergejem Bařinkou.
Instruktoři olomouckého aeroklubu vytvářejí dva československé rekordy. Instriktor Otakar Plášil utváří rekord v seskoku z výše 7 540 m a volným pádem 6 805 metrů. Instruktor M. Šafka seskokem z výše 7 535 m s okamžitým otevřením padáku. Seskoky se uskutečnily 11. 10. 1955 z letounu Siebel pilotovaným M. Přikrylem.
V listopadu téhož roku provádějí olomoučtí parašutisté první noční seskoky na letišti Holešov.
V zimním období se uskutečňuje výsadek pěti parašutistů na Vysokou holi v pohoří Hrubého Jeseníku.
Bezpečné opuštění letounu v přemetu demostruje Otakar Plášil za použití pilotního padáku. V první polovině následujícího roku se uskutečňují první seskoky do vody. Letoun Sokol M1C startující z holického letiště provádí výsadek do Plumlovské přehrady.
Intenzita a rozsah parašutistického výcviku nese s sebou i stinné stránky. Při soustředění sportovců na letišti Šumperk v červnu 1957 při havárii letounu tragicky zahynuli instruktor Ladislav Boula a Jana Zdražilová.
Z aeroklubu odchází O. Plášil, na jeho místo nastupuje M. Šafka a novým zaměstnancem se stává instruktor Z. Hamerník.
Na sklonku roku 1960 je zrušeno holické letiště. Parašutisté s celým aeroklubem nacházejí nové působiště na letišti Neředín, poznamenaném tregickou událostí předchozího roku, kdy při volném seskoku zahynula sportovkyně Dana Langrová.
V důsledku územní reorganizace v roce 1960 dochází k organizačním změnám i v letectví a parašutismu. Z míst placených instruktorů odchází M. Šafka i Z. Hamerník. V květnu 1962 je pověřen funkcí instruktora pro řízení parašutistického provozu na letišti Olomouc Josef Zatloukal. Řídí paraprovozy i naletištích Šumperk a Hranice za spolupráce s instruktory Oldřichem Paprskářem ze Šumperka, Milanem Gebauerem z Přerova a Břetislavem Brandonkem, Adolfem Kadlecem, Oldřichem Šnajdrem, Janem Příborským z Olomouce.
V tomto údobí je k dispozici výsadkový letoun L-60 Brigadýr pilotovaný převážně Břetislavem Blahou, jedním z prvních olomouckých parašutistů, jehož jméno se objevilo již v první skupině základního výcviku v roce 1950. Rozsáhlejší paraprovozy jsou zajišťovány letounem AN-2. Padákovou techniku představovanou PD-47 nahrazují padáky řady PTCH. Svazarm vytváří příznivé materiálové podmínky. Od roku 1965 téměř každý rok je k dispozici nový tyo padáku se stále lepšími parametry (PTCH-4, PTCH-6, OVP-65, PTCH-7).
V roce 1964 se uskutečňuje první seskok na hladinu vodní nádrže „Poděbrady“, kde se pak v období 1968 - 1971 pořádají závody „Hanácká jezírka“.
Havárie letounu v září 1967 na Červenohorském sedle, kdy zahynul mistr sportu Oldřich Paprskář, započala sérii tragických událostí, kdy v září 1969 zahynula olomoucká parašutistka Heda Ťuková, o rok později na letišti Neředín končí život Marie Jurajdové, členky aeroklubu Hranice a v roce 1973 na letišti Šumperk tragicky končí zkušený sportovec a instruktor Jan Příborský.
V roce 1972 přechází letiště Neředín výhradně do užívání vojenské správy. Parašutisté provádějí výcvikovou činnost na pevnůstce Neředín, seskoky uskutečňují v AK šumperk a dalších letištích Severomoravského krajského aeroklubu.
Navzdory výcvikovým, organizačním a provozním potížím zůstává zásluhou dobrého kolektivu instruktorů členská základna olomouckých parašutistů akceschopná.
V roce 1976 reprezentují úspěšně Severomoravský krajský aeroklub na srovnávací soutěži v NDR parašutisté olomouckého aeroklubu Magna a Šmarda.
Od roku 1978 působí olomoučtí parašutisté na letišti Vyškov. Do vyškovského aeroklubu se začleňuje 11 členů odbornosti para základní organizace Svazarmu hanácký aeroklub Olomouc.
Parašutisté olomoucké organizace se aktivně podílejí na organizaci a průběhu „5. mistrovství ČSSR v parašutistickém víceboji“, Vyškov 1981.
Na akademickém mistrovství ČSSR 1982 reprezentují jihomoravský aeroklub z olomoucké organizace V. Urbánková a L. Šmarda, který se vnásledujícím roce zúčastňuje i juniorského mistrvství ČSR v parašutistickém víceboji.
V roce 1983 po vnitřních nesrovnalostech v olomoucké odbornosti para se aktivně zapojilo v aeroklubu Vyškov pouze 5 olomouckých členů, kteří však uskutečnili celkem 272 seskoků.
V následujícím roce opět L. Šmarda úspěšně reprezentuje na mezinárodní soutěži pořádané na letišti Očová.
V roce 1985 je zastoupena olomoucká organizace v paradoboru Vyškov 18 členy. Na mistrovství republiky v paravíceboji reprezentuje L. Šmarda. Krajských závodů žen v parašutistivkém víceboji se z aeroklubu Vyškov účastní družstvo sestavené výhradne z členek olomoucké organizace. Irena Hansmanová, Světlana Kusáková, Ludmila Rajmišová a Lenka Reznerová, pro nedostatečný počet startujících družstev, soutěží úspěšně v závodě jednotlivkyň.
V tomto období se pro výsadky využívá letounů brigadýr L-60S a AN-2. Padákovou techniku tvoří padák OVP-68 klasického tvaru určený pro počáteční výcvik, PTCH-9 klasický tvar, určený pro sportovní výcvik stejně jako PTCH-10 a PTCH-11 typu „křídlo“.
Zdroj: Zdeněk Titz: Stručná historie 60 let sportovního letectví v Olomouci a 50 let Hanáckého aeroklubu, 1986, Olomouc.